Byla nejvýznamnější spolupracovnicí sv. Vincence, povahou byla jeho pravým opakem. Snad proto se dobře doplňovali.

Narodila se 12. srpna 1591 v panství Ferrières v blízkosti Paříže. Její otec, pan Luis de Marillac, pocházel ze starého šlechtického rodu, její matka je neznámá. Luisa byla nemanželským dítětem. Otec Luisu sice miloval, ale na výchovu ji dal do kláštera. Luisa nikdy nezažila bezpečí rodinného života. Dostalo se jí vynikající výchovy a vzdělání. Byla inteligentní a umělecky nadaná, ale také přecitlivělá, slabého zdraví a skrupulózní. Už v mládí se v ní probudilo přání zasvětit svůj život Bohu jako řeholní sestra.

Její slabé zdraví bylo překážkou vstupu do přísného kontemplativního kláštera. Jiná možnost spočívala ve sňatku, který uzavřela s Antoniem Le Gras, sekretářem královny. Měla jednoho syna Michaela. Manželství netrvalo dlouho. Její manžel v roce 1625 zemřel.

Dva roky před tím se Luisa poprvé setkala s Vincencem. Po počátečním oboustranném váhání převzal Vincenc její duchovní vedení. Pomohl jí v prvních těžkých letech jejího vdovství, usměrnil ji v zaopatření a vzdělání jejího syna, povzbuzoval ji v pomoci chudým a vedl pozvolna z duševní úzkoprsosti skrupulí a strachu k důvěře a lásce k Bohu.

V roce 1629 ji poprvé poprosil, aby ho podpořila ve vedení a řízení charitního spolku. Toto první oficiální zapojení Luisy do charitní činnosti pana Vincence znamená počátek vzájemně se doplňujícího společného působení, které umožnilo vytvoření velkého charitního díla. Vincenc si uvědomil, že chudým mohou účinně pomoci hlavně chudobní. Proto k této službě chudým vybral mladé ženy, venkovské dívky a jejich výchovu a vzdělání svěřil Luise de Marillac. Rok 1633 je rokem založení „Společnosti Dcer křesťanské lásky“. V tomto roce Luisa přijala do svého bytu pět dívek. S nimi vytvořila společenství, jehož základem byla oběť Bohu ve službě chudým.

Luisina zásluha spočívala ve formaci společenství milosrdných sester, které Vincenc označil jako služebnice chudých. Dennodenně uskutečňovanou lásku k chudým konečně sestry vyjadřují složením slibů čistoty, chudoby a poslušnosti. Luisa neúnavně dbala na to, aby nepodlehly pokušení stát se klauzurovanými sestrami nebo aby nezůstaly zcela ve světě.

Luisa díky svému vzdělání v teologii a klasických řečech byla schopna dávat dámám pařížské společnosti exercicie. Kromě toho sepsala malý katechismus a sestavila vyučovací osnovy pro chudé děti. Pro mnohé sestry se stala první učitelkou čtení a psaní. Díky organizátorské schopnosti a moudrosti, s níž Luisa vychovávala a dosazovala sestry, mohla být mnohá díla pana Vincence uvedena do chodu – reformy ve špitálech, vzdělání v péči o nemocné, péče o nalezené děti, galejníky, vojáky ve válce, vyhladovělé ženy a děti ve válkou postižených francouzských provinciích. Vincenc se s ní radil a ponechával jí svobodu v tom, co se týkalo formace mladého společenství.

Milosrdné sestry jí vděčí za solidní základ společenství, které bylo po dlouholetém úsilí církevně schváleno. Nebylo totiž v té době zvykem, aby sestry působily mimo klášter. Skrze nespočetné dopisy stanovila a zprostředkovala sestrám ducha a poslání společenství. Vedle Konferencí sv. Vincence patří tyto listy k pokladu Milosrdných sester.

Luisa de Marillac je tak plným právem označována jako spoluzakladatelka společenství Dcer křesťanské lásky. Zemřela 15. března 1660 v Paříži. Papež Benedikt XV. ji prohlásil 9. května 1920 za blahoslavenou, papež Pius XI. ji 11. března 1934 svatořečil. Papež Jan XXIII. ji prohlásil 10. února 1960 patronkou všech, kteří jsou činní v sociálně-charitativní oblasti.